Nedávno mi jeden velice chytrý člověk řekl, že na lidi působící v charitě a obecně nezisku, se dá dívat jako na určitý typ sobců. Řekl to jen tak mezi řečí o jiném tématu, ale mě to přimělo k myšlence.
Děláme dobro pro druhé jen ze sobecké potřeby cítit se fajn?
 |
| Zdroj: www.deviantart.com |
Když jsem se v oblasti nezisku kdysi začínala pohybovat, bylo to kvůli určité touze pomoci druhým. Na otázku "A co z toho máš?" jsem neznala odpověď. Myslela jsem si, že já z toho nemám nic.
Mylně jsem věřila, že jen dávám a ostatní, ti, co to potřebují, berou.
Ale ruku na srdce... to není tak úplně pravda.
Získávala jsem ten úžasný a troufám si říci i návykový pocit, že jsem byla chvilku někomu nápomocná. Vykouzlila jsem úsměv na tváři nemocného dítěte nebo staré paní, kterou rodina v nemocnici navštěvovala jen zřídka.
Dostala jsem bohatě zaplaceno.
Kolik?
Hodně...
...radosti a pocitu zadostiučinění.
Všechno se totiž nedá počítat na peníze (díky bohu).
Byť moje pracovní aktivity pak byly úplně jiné, nakonec jsem po několikaletém hledání sama sebe skončila zase u neziskovek. Protože ta potřeba byla silnější a táhla mě daleko víc než třeba lesk a třpyt módy.
Nelituju, nemám čeho.
Jen pořád nenacházím rozřešení, zda to přeci jen nedělám i kvůli sobě a přesvědčení, že můj život díky tomu je a bude naplněn především dobrem.
Jsem sobec nebo se moje úmysly týkají hlavně těch druhých?
Pravděpodobně oboje.
Ale ve chvíli, kdy tahle sobeckost pomáhá, je to její nejhezčí forma!
Napište mi cokoliv, co vás k tomuhle tématu napadá. Vaše názory mě totiž opravdu zajímají.
Mějte pěkné dny!
Ať už je prvotní myšlenka "pomáhat a být ku prospěchu" sebečistější, stejně z ní máš později větší či menší profit... :-) V.
OdpovědětVymazatJani, hezké zamyšlení. A podle mě je to tak. Dobročinnost je taková rafinovaná, ale většinou neúmyslná forma sobectví. Jen málo lidí, kteří pomáhají o tom nemluví na veřejnosti. Naopak mluví o tom rádi a hodně, často proto, aby vylepšili svůj obraz u okolí. Taky máme takovej dojem, že když já se snažím a pomáhám, tak mi to svět jednou třeba vrátí až budu potřebovat. A hlavně většina z nás má takový ten intenzivní kolektivní pocit viny z toho, že jsme ti privilegovaní středoevropané, kteří mají horkou vodu v kohoutku, plno jídla v lednici, televizi, internet, střechu nad hlavou. Přiznejme si, že většina světa na tom zdaleka tak dobře není. A přesto, že zcela zjevně jednou umřeme "na blahobyt", máme pořád řeči o tom, že je ta krize a nejsou prahy, ani neni čas, život je těžkej a doba zlá :-). No, a jednou za čas se nám rozsvítí, tak třeba pomáháme, abychom tu nespravedlnost trochu zmírnili :-)
OdpovědětVymazatkdyzmamchut
Já myslím, že je to úplně jedno, hlavně, když z toho má užitek ta druhá strana, ne? :)
OdpovědětVymazat.... dobré téma ... Dospěla jsem ke stejnému názoru, jako ten chytrý muž a ty. Je to pravda - když uděláme něco dobrého, taky z toho "něco máme" .. Naše altruistické potřeby jsou tím uspokojovány určitě. A ano, jsou i lidé, pro které je důležité, jaký dělají dojem na veřejnost.. A bohužel - někteří konají dobro jen kvůli tomu. Což je například důvod, proč já jsem o svých aktivitách přestala mluvit (že k nim nechci patřit). A ve snaze navíc snížit míru "vypočítavosti" na minimum. Nicméně - vždy jsou ještě dva lidé, co o tom vědí: já - a ten "obdarovaný".... Ale nedělej si starost Jani - tohle je asi ještě ta nejpřijatelnější forma sobectví, kterou můžeme trpět ...
OdpovědětVymazat