Spokojený plaváček, ovšem lehce nervní matka i babička

Jít s robětem plavat není jen tak.

Jen málokdo z bezdětných si uvědomuje, že samotné juchání v bazénu je ohraničeno nervydrásajícími mantinely. Ty bychom mohli jednotně nazvat jako "Pobyt v šatně".

Naštěstí existují i výjimky, kde se o tento zážitek podělí oba rodiče. U těchto zařízení mám podezření, že je navrhovaly ženy-matky. Týká se to například lázní v Hradci Králové a pražské Šutky. Jejich jedinečnost tkví ve společných šatnách. Odpadá tak házení mincí či tahání různě dlouhých sirek, aby bylo rozhodnuto, s kým se půjde převlékat dítko.

My nelosujeme, v případě oddělených šaten je to nějak automaticky vždycky na mě.

Protože je skutečně peripetie zvládnout sama převléknout sebe i dítko, velice vítám, když se k nám přidají Emilinky prarodiče z mé strany.

A věřte, že je to společnost na pravém místě.

Například mamce se jednou známá pochlubila, že uplavala pětasedmdesát bazénů. Soutěživost vyburcovala zdatnou, ale nepříliš trénovanou plavkyni k podobnému výkonu. Ovšem ani fakt, že to zvládla, nemohl vynahradit pocit studu, který prožila následně na pohotovosti, kde jí lékař doporučil, aby si na delfína již nehrála.

V malém rodinném společenství jsme tedy o svátcích vyrazili do bazénu v Kolíně.

Muž vyfasoval kruh s krtečkem, a to i přes brblání, že bude vypadat jako blbec, když kolem něj nebude pobíhat žádné dítě.
Poradila jsem mu, aby volal "Jeníčku, počkej na mě, máš tady kruh!".
Kdybych nebyla pitomá, předala bych mu spolu s plaveckých náčiním i ono robě.

Peklo začíná

Při vstupu do šatny zjišťujeme, že jsme dostaly poměrně dobré skříňky v části, kde není mnoho jiných nahotin.
Rozkládáme si tedy věci, dvakrát chytáme utíkající dítě a jsme natěšené na vodní radovánky.

Po minutě
Nejdou nám otevřít skříňky.
Mamka loví papírek, kde jsou napsaná čísla.

Ukazuje se, že jsme u špatných skříněk.
Popadáme tedy všechny svršky a snažíme se přesunout.
Emily naprosto odhodlaná, že půjde po svých, se v půlce cesty smeká po malé kalužce a padá k zemi. Naštěstí mám již za těch 14 měsíců skvěle vyvinutý postřeh a chytám ji.
Ovšem paní jdoucí za mnou je na tom s reakcemi evidentně hůře a zakopává o mě.

Jsme v části, kde je koncentrace lidí cca 10 na metr čtvereční.

Po deseti minutách
Svlékám dítko.
To samozřejmě nehodlá ani chvilku stát... nedejbože sedět!
Mamka se mě ptá, co všechno bereme s sebou k bazénu.
Odříkávám seznam nutností.

Po patnácti minutách
Lovím dítě u nohou naprosto cizích žen.

Po šestnácti minutách

Všímám si, že mamka už lehce ztrácí nervy, poněvadž z duše nenávidí přílišné davy.

Vtipkuji, abych nás obě rozptýlila. Švitořím cosi o množství lidí a o dítku, které s holým pozadím prchá přes celou šatnu.
Nezabírá to.

Po sedmnácti minutách
Mamka se mě již potřetí ptá, co tedy bereme s sebou.
Dítě je opět na útěku, naštěstí už v plavkách.
Nějaká paní se směje a říká mi "Počkejte, až budete mít ještě jedno".
Všímám si, že už lehce ztrácím nervy.
Doslova hážu to, co nebudeme potřebovat, do skříňky, flákám jejími dvířky, lovím dítko a konečně jdeme do sprch.

Tam ovšem Emily začíná poplakávat, zdržujeme se proto cca dvě vteřiny a jdeme k bazénu.

Dítko rozjařeno nastalou situací mává rukama, přičemž se mi jednou v polovině pohybu zachytává za vrchní díl plavek.... a strhává jej.

Nevadí, beztak není nic moc k vidění.

Šňůrku za krkem přesto pro jistotu motám do něčeho, co vzdáleně připomíná dračí smyčku.

Nacházíme své drahé polovice a první, co slyšíme je: "No kde jste? To byla doba!"
S mamkou se na sebe jen podíváme, pokrčíme rameny a myslíme si své.
Bereme kruh, aplikujeme do něj dítko a užíváme si krásnou hodinu, během níž se snažíme nemyslet na fakt, že do té šatny budeme muset ještě jednou.

Mějte se nádherně!