Moje introvertní blues

Je to tady!

Přišla jsem o svoji oblíbenou čtecí lavičku.

Družící se matky se začaly sdružovat a já si opět potvrdila, že do asociála nemám daleko.

Stalo se to takto...

Jen co sluníčko začalo trochu vystrkovat růžky, každý den jsem popadla knížku, oblékla robě a vyrazila na procházku. Poté, co se Emily odebrala do říše spánku, usedla jsem na některou z laviček v našem parčíku u domu a četla.

Týden mi trvalo, než jsem vytipovala vhodnou lavičku, na kterou svítí slunce tak akorát!

Týden života jsem věnovala zkoušení a výběru místa, které by bylo pro mé pozadí ideální.

Celý týden!

Nebylo to vůbec snadné období.

Ale podařilo se!

Objevila se znenadání a celá ta situace připomínala takové ty filmové scény, kdy se zjeví nějaký svatý.

Víte... to zářivé světlo a znějící chorály.

A vůbec nevadí, že to byly normální paprsky a řvoucí autorádio.

Pak přišla ta nemilá chvíle.

Štrádovala jsem si to tzv. "najistotu" k oné lavičce.

Těšila se na knížku Zvláštní smutek citronového koláče.

Teď mě tak napadá, že ten den bylo už od rána všechno jiné. Znáte to, jak když se něco stane, říkáte si, že vlastně do té chvíle byly věci jinak než obvykle.

I já jsem si měla všimnout náznaků.

Emily se vzbudila už v šest ráno, přehřála jsem varnou desku tak, že hodinu odmítala spolupracovat, počítač se mi samovolně vypnul... zkrátka dítě a technika tušily......

No, ale zpátky k věci.

Vyšla jsem zpoza rohu a zděsila se.

Skupinka vesele hovořících maminek s dětmi u MOJÍ lavičky!

Ze šoku jsem zmáčkla brzdu na kočárku.

Tak prudce, že jsem jej málem přeletěla.

Můj obličej rázem získal barvu křídy.

A protože bez trapasu se já nikdy neobejdu, všechny ty maminky vzhlédly a podívaly se na mě.

Na mě, podivínku těkající vyděšeným pohledem mezi nimi a lavičkou.

Nenapadlo mě nic lepšího, než předstírat, že mi někdo volá.

Začala jsem zběsile hrabat v tašce a po chvilce jsem vítězoslavně vytáhla mobil.

Tak, aby to všechny viděly.

Jenže dámy již byly opět pohroužené do hovoru o dětských příkrmech.

Povzdychla jsem si, otočila kočárek a odkráčela.

Smutná a frustrovaná.

Víte, já nejsem nepřátelská.

Ba naopak.

Jenže... jakožto introvert to nemám lehké.

Představa maminkovských dýchánků na dětském hřišti ve mě vyvolává podobné pocity jako první (a zároveň poslední) zhlédnutí filmu Čtvrtý druh.
A nutno podotknout, že jsem se k*rva bála!

Jakmile je větší skupinka lidí, cítím se jako idiot.

V čemž se obvykle velice záhy utvrdím nějakým prohlášením, ke kterému se dlouho odhodlávám, které promýšlím a plánuji, aby bylo skutečně sofistikované... a které pak řečeno nahlas zní zcela dementně.

Z toho tedy vyplývá, že chcete-li si se mnou pohovořit na úrovni, musíte mě nechat, abych si na vás zvykla. Obvykle to trvá týdny či měsíce... někdy i roky.

Třeba s kamarádkou, kterou znám od první třídy, nemám problém. Úspěch, ne?

A jsou lidi, na které si nezvyknu nikdy.

Tudíž, jak jsem již psala na začátku, k asociálovi nemám daleko.

A kvůli tomu teď nevím, jak to dopadlo s Helenkou, která "nechce papat ty příkrmy od Hamé"!

Mějte fajn den!