Že jsem dost často za blázna, mi nepřijde už nijak divné.
Člověk si na to tak nějak zvykne.
Zvlášť když si za to může sám... což je u mě obvyklé.
Nicméně... že se ztrapním při záchraně vlastního zdraví, je skoro dost smutné.
A za celou tu situaci navíc může moje lavičkové trápení, o kterém jsem vám psala v minulém článku!
Vzhledem k tomu, že mi družící se matky obsadily čtecí území, musela jsem jednat.
Teď možná čekáte, že mi hráblo a na ony dámy jsem se brutálně vrhla.
Na to jsem moc mírumilovná a málo magor.
Jala jsem se hledat své nové místo na slunci.
Což nemyslím nijak esotericky s nádechem extrémního duchovna, ale skutečně jsem chtěla najít lavičku, kde bude klid, slunečno... a nebudu se tam bát (asi následky onoho minule zmiňovaného zhlédnutí filmu Čtvrtý druh).
Inu usadila jsem se úplně mylně v parčíku u polikliniky.
Kolem procházeli všichni pacienti... a mám podezření, že i nemocní mířící do jiných nemocnic.
Zkrátka davy.
Řekla jsem si, že tomu dám deset stránek knížky a pak uvidím.
Jenže!
Najednou mě cosi zašimralo na noze.
Rychle jsem tam mrkla a četla dál. Asi o patnáct vteřin později mi došlo, co jsem viděla.
A zařvala jsem!
Obrovská včela si to štrádovala po mojí ponožce!
Podle mě, šlo o jedinou včelu v ČR, která už je po zimě aktivní.
A k mé smůle si na promenádu vybrala zrovna mě.
Zalapala jsem po dechu a popřemýšlela, zda stihnu na internetu najít číslo na deratizátora dřív, než mě ta potvora sežere.
Na myšlení však nebyl čas, peripetie se přiostřila.
To krvelačné zvíře se svými hubenými pařátky zamotalo do fuseklových vláken.
Ztuhla jsem hrůzou.
Bylo nutné jednat.
Obezřetně... a za pozornosti mnoha procházejících... jsem zvedla nohu a opatrně si sundala botu.
Pak jsem si za provolávání modlitby "Nebodej, nebodej, do nožky mě nehlodej," stáhla i inkriminovanou součást oděvu a tu jsem odložila spolu se zvířectvem na druhou stranu lavičky.
Třicet minut jsem předstírala, že se vůbec nic neděje, ale soudě dle pohledů kolemjdoucích jsem si to nejspíš myslela jen já.
Ta mrška si dala načas.
Rozpletla nožky a nejspíš si i na měkké ponožce schrupla... nebo možná omdlela, těžko říct.
 |
| Zdroj. |
A teď si asi myslíte, že jsem třeba alergická na bodnutí... což by tu hysterii vysvětlovalo.
No, nejsem.
Ale hrozně se těchto hmyzích záležitostí bojím.
Vidím-li škvora zaplaví mě vlna nevýslovné paniky, protože jsem přesvědčená, že mi může vlézt uchem do mozku a ten rozstříhat těmi kleštičkami, co má na pozadí.
O pavoucích se raději ani nebudu zmiňovat...
A co vy a hmyz? Vadí/nevadí?
Mějte hezký den!
Mějte hezký den!
Žádné komentáře:
Okomentovat