Hopsáním ke snazšímu průběhu zázraku... ?

Těhotenství je krásné období. Lidi jsou na vás hodní, nemusíte řešit ploché břicho do plavek, jsou vám podstrojovány mňamky, podle druhých nic moc nesmíte (věděli jste, že i háčkování může být životu nebezpečné...? :D), muž k vám s dojetím vzhlíží jako k bohyni plodnosti, která ho obdaruje dědicem/dědičkou, a když náhodou máte nějaký ten malý přehnaný výlev kladných či záporných emocí, každý si řekne "to je v pořádku... ona není hysterická, ale těhotná".

A protože už mám za sebou pátý měsíc, rozhodla jsem se, že je čas začít se trochu víc hýbat. Moje úmysly ale nebyly až tak čisté... pocítila jsem silnou potřebu mít se čím uklidňovat, že jsem pro hladší průběh listopadového finále udělala vše, co jsem mohla. Možná je to naivní myšlenka, ale třeba to zafunguje a nebudu se té velké neznámé "akce" tolik bát (po první lekci to ale teda zatím nepůsobí).

I jala jsem se vyrazit do klubu Slunečnice, kam jsem chodila na cvičení podle Ludmily Mojžíšové (viz článek Cvičení proti bolesti zad a jiným problémům). Měla jsem obavy, u pohybových aktivit totiž vypadám velice hloupě... no spíš blbě, co si budeme nalhávat. V tomhle směru jsem nezklamala, ale jinak to byl zajímavý zážitek.

Zdroj.

Ve Slunečnici jsem vešla jsem do malého sálu, kde už na míčích sedělo asi patnáct žen. Všechny budoucí maminky. To jsem sice i já, ale moje tělo na to podle ohlasů druhých stále příliš nevypadá. No nevím... každopádně ve volnějším tílku mi přišlo, že si zbylé účastnice s krásně kulatými bříšky pomyslely "Co ta tady dělá? Asi ji jen bolí záda". Takže hned na začátek depka z nedostatečného objemu, na což budu asi za pár týdnů s ironickým šklebem vzpomínat, až se sotva zvednu z gauče.

Mé další myšlenkové pochody vypadaly asi takto...

Prvních deset minut

"Hmm, to hopsání je docela fajn... jen u toho vypadám jako idiot!"

Další minuty... až do konce

"Potomkovi se to nemůže líbit, když tady lítám nahoru a dolů. Měla jsem mu tam poslat kinedryl"

"Proboha to zrcadlo mě buď nenávidí, nebo u toho vypadám fakt dost podivně."

Smeká se mi to... už třikrát jsem se z toho míče málem zřítila: "Příště si nesmím zapomenout zkontrolovat lak na nehtech, abych si mohla sundat ponožky."

"Ale je zajímavé, že ostatním se to evidentně nesmeká."
"Ser* na lak!"

Jakési posilování: "Dobré..." Rudnu... "Tohle se v jiném stavu může? Asi padnu..."

Potomstvo se ozývá. "Dává mi najevo, že jsem se zbláznila?"

Máme si za odměnu pohladit bříško, abychom pochválili mimčo, že cvičí s námi. No neumím si představit, že by to bylo jinak... navíc se mnou cvičí jedině tak hormony.

"Pořád vypadám jako idiot, jen o něco víc než na začátku..."

Asi začínají působit endorfiny. Zřejmě s mými už takhle dost bláznivými hormony vytváří zajímavý koktejl. Směju se od ucha k uchu.

Končíme. "Bylo to fajn, příště půjdu zase!"

Po dlouhé době moje tempo nepřipomíná rychlost lenochoda. A tak během deseti minut celá naspeedovaná vyrážím domů. Všem těhulkám můžu cvičení na míčích vřele doporučit.

Ještě mě láká gravid jóga, takže ji brzy také vyzkouším.

TIP pro budoucí maminky: Víte, že vám na cvičení přispěje vaše pojišťovna? V klubu Slunečnice je to tak, že když si koupíte permanentku za 1 200 Kč (10 vstupů, dle typu cvičení), tak VZP vám dá 500 Kč, ČPZP dokonce až 1 000 Kč.

Mějte se moc krásně!