Denní rutina s 15měsíčním robětem... část III.

V předešlém článku tohoto miniseriálu jsem vám psala, jak je to s odpoledním spánkem, nyní tedy pokračujme tím, co se děje, když se robě probudí.

Nejprve se přivítáme. Někdy to vypadá, jako bychom se cca týden neviděli. Ale jste-li matka, víte, že rozespalé dítko rovná se tulící se dítko, a tak tulíme ještě vehementněji, než přes zbytek dne.

Poté se přesunujeme do pokojíčku, kde opět proběhne údržba.

Plínka, oblečení atd.

Následně v kuchyni vytvořím cosi jako oběd. Případně jen nandám, poněvadž sem tam jsem až tak hustá matka, že během spánku potomstva stihnu něco ukuchtit.

Podávám zásadně zdravé pokrmy, často obsahující například pohanku.

Dítko se tváří spokojeně a najde-li na talíři něco, na co zrovna nemá chuť, zkrátka a dobře to odhodí v dál.

Žádný stres, matka to zamete.

Až teď mi dochází, že jsme trochu zacyklené, protože po obědě se opakuje úklidová peripetie z prvního dílu. Jen na konci nedochází k žádnému drolení ve víru tance.

Je-li slunečno, vycházíme ven.

Emily se nechce oblékat, stojí u dveří a domáhá se odchodu bez bot i bundy.

Nakonec se mi ovšem vždy podaří vyhrát a do obuvi i oděvu ji nasoukám.

Funím ze schodů dolů.

Přicházíme na hřiště či vykonáváme projížďku novým kočárkem, o němž jste také už mohli leccos číst.

Na cokoliv, co má čtyři nohy a srst, je voláno "čiči", což zapříčiňuje, že psi v okolí se mění v krvelačné bestie a zmateně hledají kočku.

Jsme-li pěšky, robě se odmítá vrátit domů.

Funím nahoru se vztekajícím se uzlíčkem štěstí vážícím deset kilogramů.

Emily se nechce svlékat, stojí u dveří a domáhá se odchodu.

Nakonec se mi ovšem vždy podaří vyhrát a vyklepat ji z obuvi i oděvu.

Následují chvíle hraní, vaření, pečení, zalévání květin (to kecám, protože ty chuděry už aspoň dva týdny neviděly vodu) a jiných milých aktivit, u nichž je mi vesele a hravě asistováno.

Po dokončení toho všeho to doma vypadá, jako by tam právě vybuchla ne jedna, ale minimálně tři bomby.

Do toho všeho vstupuje muž. Překračuje boty vyházené z botníku, vítá se s námi, překonává milion hraček na zemi, nenápadně nakukuje do kuchyně a ve víře, že najde, hledá lahodnou večeři. Bohužel na to, aby její torzo ve změti na zemi válících se hrnců, prkének a vařeček a bordelu na lince našel, musel by mít minimálně půlhodinový časový limit. S dítkem omotaným kolem nohy se jde převléknout a já jako malý kolibřík létám z místa na místo a využívám chvíle, kdy je robě z dosahu, abych poklidila věci na jejich místa.

Drahá polovička se vrací, stále věříc ve večeři, ovšem je jí oznámeno, že cca za hodinu něco k jídlu bude.

Sedá tedy k potomstvu na podlahu a nechává se obklopit všemi hračkami, které jsou v dosahu.

Tenhle typ zmatku a neskutečného nepořádku je prostě boží.

Pokračování příště.

Mějte se moc hezky!