Nejsem nebezpečný zločinec!

Už nějaký ten pátek jsem v každém druhém obchodě byla za zlodějku hned při příchodu.

Bylo to hloupé, ale na druhou stranu každý v daném kšeftě, jak se tak říká, hned věděl, že jsem vstoupila... Což sice není nijak zajímavé, ale já jsem si mohla nalhávat, že si ony pohledy zaslouží třeba můj outfit, ryzí krása či neskonalý talent uměleckého charakteru, který ze mě jistě sála.

Měla jsem podezření na peněženku a mockrát slibovala, že věci v ní přeberu a najdu spouštěč alarmů.

Jenže občas víc mluvím, než činím.

A tak jsem jednoho sobotního dopoledne na Čerňáku vlezla do obuvi a spustila nevýslovně hlasité houkání.
Zatímco jsem se smála, poněvadž člověk si zvykne na cokoliv, zpoza rohu vyběhl hlídač.
Chvilku jsem si myslela, že mě na místě zastřelí, jelikož kromě vzrůstu měl se Semirem Gerkhanem společný také zápal pro spravedlnost.
Už už jsem dávala ruce vzhůru, když se zapištěním podrážek u mě zastavil.

"Klid," povídám mu, "To je naprosto normální... přiznávám bez mučení, že je to peněženka!".
Změřil si mě nevěřícným pohledem.
Bylo mi jasné, že se bez detektoru lži neobejdeme.
Naštěstí ho v onom obchodě zřejmě nemají... nebo byl mimo provoz... každopádně mladík se chopil iniciativy a řekl, že to vyřešíme, abych už nikde neměla nepříjemnosti.

Muž tušíc, že bude ostuda, nenápadně na mě mávl a pokračoval s kočárkem rychle mezi regály.
Jako by ho ty boty nějak ohromně zajímaly!

Víte... já jsem už při kupování své peněženky věděla, že světle růžová je fakt blbý nápad.
Navíc nějakou dobu koukám po nové.

Každopádně... zbledla jsem a z kabelky vytáhla cosi, co kdysi bývalo krásné zavazadélko na peníze.
Kromě běžného ušmudlání je asi nejvýraznější dekorací mé peněženky flek od rudého lesku na rty, který jsem sice drhla, ale nevydrhla.
Ženy mě ovšem jistě chápou... peněženku v čistotě udržet nelze.

No jo... jenže to nebyl konec.
Ten byť ochotný, ale nic netušící člověk prohlásil "Všechno z ní musíte vyndat"'!
V tu chvíli bylo jasné, že trapas nabere gigantických rozměrů.

Vytáhla jsem tedy asi pět starých lékařských předpisů, visačku od mužových kalhot, samolepku "Tady bydlí morče", která jak se ukázalo ještě pořád lepí, cca tisíc účtenek, třicet pět korun, kreditku a občanku, na níž vypadám jako sjetá.
Toto všechno jsem uprostřed obchodu plného lidí vyskládala na roh regálu s kabelkami.
Rudá jsem byla až na pozadí. to vám řeknu.

Ke vší smůle na olepené samolepce "Tady bydlí morče" byl čárový kód.
A tak ji tedy mladý securityman vzal a prošel s ní rámy alarmu.
Ty byly sice zticha, ale mladík se k samolepce přilepil.
Po odstranění památečního předmětu na naše morče Bárnyho, uchopil celou tu hromadu, která se samozřejmě sypala, a opět mířil k východu.
Bylo to dramatické.

Ukázalo se, že skutečně něco mezi mými věcmi z peněženky alarmům vadí.

A víte, co to nakonec bylo???
Visačka!
Nosím ji v peněžence skoro rok, protože nákupy s mužem nejsou jen tak a dobře vím, že mám zhruba dvě hodny na to ho obléknout, protože pak přichází nelibost. Urychlovala výběr velikosti, kterou nejsme schopni si zapamatovat.

Zřejmě jako omluvu jsem po zbytek nákupů zcela výjimečně neslyšela: "Mě už to neba" nebo "Já chci už jet", a dokonce nedošlo ani na nešťastné pohledy.

Toť mé drama z nákupáku... a já si jdu na nějaký eshop pořídit tmavou peněženku.
Mějte se moc krásně!