čtvrtek 7. srpna 2014

Nervozita stoupá!

V dobách rané puberty a ještě poměrně dlouho po ní jsem tvrdila, že děti jsou sice krásné, ale já svou životní dráhu vidím v něčem úplně jiném. Vysnívala jsem si sama sebe jako super úspěšnou manažerku (čehokoliv), v luxusních šatech, na vysokých podpatcích a s dokonalým účesem, kterak si decentně ťuká šampaňským se stejně naladěnými lidmi nebo spěchá na letiště s kufrem značky Louis Vuitton, protože zrovna cestuje kamsi za pracovními povinnostmi.

 A pak přišel zlom...

Zdroj.

Pochopila jsem, že rodina je pro mě daleko důležitější. Najednou jsem si dokázala představit, že kolem mě bude pobíhat potomstvo a budu onou ženou, která s úsměvem naservíruje domácí večeři živiteli, když přijde unaven z práce.
Zkrátka taková manažerka domácnosti a rodiny.
Stále ale ve vzduchu visel jeden problém...

Zdroj.

Ano, byla jsem ochotna za devět měsíců několikanásobně rozšířit svůj objem, postarat se o nemluvně, vstávat v noci, krmit, přebalovat a tak všechno, co k tomu patří. Ale nejprve musí medicína vymyslet nějaký bezbolestný, příjemný a esteticky přijatelný způsob, jak robě dostat z mého těla.
Dokud se tak nestane, do rozmnožování nejdu!

Dobré zprávy přišly, když otěhotněla vévodkyně Kate a začalo se mluvit o hypnoporodu. To mi... aniž bych o tom cokoli věděla... přišlo jako schůdná cesta. Zkrátka přede mnou někdo zamává nějakým kyvadýlkem, upadnu do tranzu a až se probudím, vedle mě bude umyté miminko a dojatý muž.

Tak se mé myšlenky dostaly do pozitivního rozpoložení a já souhlasila, že se z nás mohou stát rodiče.


Jednoho březnového dne to přišlo!
Bum, prásk, na ultrazvuku se objevilo malé cosi!
Od doktora jsem odcházela v totálním radostném šoku (a s oděvem od pasu dolů zcela naruby).

Co se týká přivedení malého človíčka na svět, pořád to bylo tak nějak daleko. Něco málo jsem načetla o onom hypnoporodu. Jde o velice zajímavou metodu, ale rozhodně ne takovou, jak jsem si naivně myslela. Nezbývalo nic jiného, než uvěřit, že vědci se teď skutečně dají do práce a vymyslí nějakou nenásilnou formu, kterou si užijeme víc než rodinný výlet.
Když se tak nestalo do léta, uklidňovala jsem se, že okurková sezóna jistě přinese své plody.
Jenže už je půlka za námi a stále se v médiích neobjevily titulky hlásající něco ve stylu 'Zážitkové porody již od září 2014!". Vzhledem k tomuto faktu, se začínám obávat, že výzkum nebude dostatečně rychlý (probíhá vůbec nebo se na to vyprdli?!)... a já budu muset volit stejnou cestu jako miliony žen přede mnou, což je velice mrzuté.

Pak mě napadla naprosto idiotská myšlenka!
Tedy že se začnu věnovat vlastní osvětě a zjistím, co mě tak zhruba čeká. Napůjčovala jsem si proto v knihovně několik knížek napsaných zkušenými matkami.
A tam to bylo!
Popis několikahodinového hekání, křiku, protlačování čehosi o velikosti grepu prostorem, kterým by prošel tak maximálně citron, a podobné hrůzy.
V jedné z knih dokonce zaznělo přirovnání ke středověkému mučení.

Navíc řeči o tom, jak lehce to pak člověk zapomene, když mu dají poprvé miminko do náruče, na mě vůbec, ale opravdu VŮBEC nezabírají!

Dočtu poslední rozečtenou knížku (autorka už má odrozeno) a na tuhle literaturu z vysoka kašlu. Raději budu sama sebe přesvědčovat, že jen přehání, aby to bylo zajímavé čtivo.
Takto pozitivní přístup hodlám zbylé tři měsíce aplikovat a to by bylo, abych si to nakonec nedokázala vsugerovat aspoň do první doby porodní!

A mimochodem... na kurz hypnoporodu jsem nás s mužem stejně přihlásila, tak dám vědět.
Je to moje poslední naděje, jak se nad celé martyrium povznést.

Mějte fajn den!

6 komentářů:

  1. Jani, doufám, že Ti ten kurz pomůže zbavit se strachu. Já jsem se s Adélkou nejprve skoro vůbec nebála, ale pak ke konci mě to začalo strašit, zvlášť, když jsem byla doma a měla čas na přemýšlení :-). Jednu chvíli jsem měla takovej panickej záchvat, že jsem Kubovi zcela vážně kladla na srdce, že kdybych náhodou přitom umřela, tak si musí někoho najít, aby nezůstal s Adélkou jako svobodnej otec :-)
    Teď s druhým dítětem to mám jako na houpačce, většinou se nebojím, pravda sem tam mě to chytne, většinou to ale rychle zaplaším.
    Ze zkušenosti můžu říct, že přesto, jak moc to s Adu bylo hoooodně dlouhé a náročné, tak vydržet se to dalo. Ta bolest se zesiluje postupně a tělo i mysl má čas se s tím vyrovnávat. Je to taková jediná smysldávající, přirozená bolest. Třeba zuby jsou daleko, daleko horší! Navíc jsem pak ani moc neřešila sebe, jako spíš Adélku, aby byla v pořádku a ke konci jsem už myslela jen na ni. Ono totiž pro děťátko ten porod taky žádná velká legrace a procházka růžovou zahradou není, což si ne každá maminka uvědomí :-)
    Rozhodně doporučuju nečíst žádnou hororovou literaturu, diskuze a nenechat si vykládat hrůzné porodní zážitky od jiných maminek.
    To dáš! Kdyby to byla taková hrůza jak někteří tvrdí, nikdo by už do druhého nebo třetího dítěte nešel :-)

    kdyzmamchut

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslela jsem si, že se bojím té nevědomosti... a teď, s vědomostí, je to ještě horší :D
      Moc děkuju za spoustu podpory, Hani! :)

      Vymazat
  2. Honey to napsala přesně. Za prvé je to bolest smysluplná, za druhé v tu chvíli spíš myslíš na miminko, než na sebe - a za třetí, Matka příroda myslí na vše - a při porodu vyplavuje hormony, které podle mne jsou lepší než hypnóza. Jejich působením JSI tak trochu v rauši :-))
    Mám tři děti - a tvrdím, že když mamka zachová klid a správně prodýchává - tak vážně je ta bolest zubů mnohem, mnohem horší :-)
    Podle mne je velká škoda připravit se dobrovolně o ten okamžik, kdy přivedeš na svět nového člověka. Je to magický - když si budeš moci vybrat, radím ti - nezaspi to. Co na tom bude ještě krásné - že zjistíš, že máš na víc, naž sis myslela! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A jooo, to je pravda pravdoucí. Na ten pocit, jaká jsem obrovská jednička, že jsem takovou věc zvládla, jsem už skoro zapomněla. Díky Hani, za připomenutí. Když mi dali Adunku do náruče a já viděla jaká je zlatá a krásná, tak jsem na sebe byla úplně nepopsatelně pyšná, že jsem to dokázala, najednou mi přišlo, že zvládnu úplně cokoli, klidně skály lámat a že rozhodně nejsem žádný máslo. Takovej hormonální příval euforie to byl :-). Jani, já myslím, že to určitě za to stojí!

      Vymazat
  3. Janka, zdielam tento isty problem. U nas teda navyse aj problem s byvanim, kedze v jednom byte byvame aj so svagrom a jeho snubenicou, co manzel samozrejme ako problem nevidi, ale on nemusi robit poriadky po styroch dospelych ludoch kazdy jeden den... :/ No a ten porod, to desi aj mna. Tehotenstvo by mi nevadilo, dieta by som mala rada, ale porod ma desi nad vsetko najviac. Uff, tak drzim palce, mozno novy skolsky rok nieco prinesie :)

    OdpovědětVymazat
  4. Já to mám celkem podobné :) Resp. ze začátku jsem porod vůbec nějak nehrotila, ale teď když už vím, že malá má hlavičku velkou přes 8 cm a termín porodu se pomalu a jistě blíží...tak mi to už není tak "jedno" jak jsem si myslela. Opravdu nechápu, jak se to dítě má dostat ven :D Přečetla jsem si toho taky dost...a možná já ty informace i potřebovala, než tam jít úplně na slepo a pak být v šoku, když mi třeba nastřihnou hráz a brát to jako křivdu na mém těle :D Ale zase...člověk by asi neměl vědět úplně vše, jen základní info, doba porodní, co potom...a stačí, než se děsit předem :)) Já přečetla jednu odporně tlustou knihu, kde byly všechny komplikace...a to byla asi chyba :D
    SpaceSusi´s blog

    OdpovědětVymazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...