Nerušit, tvořím život!

Možná jste si toho na facebooku  či instagramu všimli, po několika týdnech jsem opustila svou postelovou kancelář, knihovnu a sem tam jídelnu (za což se opravdu stydím...) na více než pár hodin. Naším cílem byly Krkonoše, kde zbytek výpravy dobýval Sněžku.

Já jsem si užila krásnou pohodičku, kterou dokonale vystihl dnešní rozhovor s drahou matičkou.

"A co jsi dělala, když byli pryč?"

"Trávila jsem čas s knihou..."

"Ahaa, s nejlepším přítelem!"

Dočítala jsem jednu z "maminkovských" knížek, kterou bych nejraději prohodila oknem, protože je sice vtipná, ale lehce mě vyděsila.. no o tom brzy v recenzi. A abych si srovnala intelektuálního hladinu po dávce čtení o rození, kojení, přebalování, krmení atd., pustila jsem se do jednoho ze svých restů - do Buddenbrookových.

No ale abych se dostala k jádru pudla.

Když jsem nebyla zabraná do knížky (nebo nespala, protože to mi šlo taky moc dobře), zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Někdy je to malér... napadají mě pak různé kraviny (viz články Kterak jsem se (ne)vybarvila! nebo Marná vlasová snaha!). Tentokrát jsem si ale řekla, že by bylo fajn podívat se zpětně na poslední měsíce, tedy na ty, které následovaly po dni, kdy jsem domů přišla s onou radostnou novinou, že se naše rodinka, doposud čítající 2x dospělý + 1x morče trpící obezitou, rozroste o 1x človíček v podání XXXS.

Proto bych se s vámi ráda podělila o svoje prožitky z prvních dvou trimestrů nejkrásnějšího období v životě, jejichž hranici jsem nedávno překročila.

Od začátku jsem se snažila brát tu celou zázračnou situaci s humorem a heslem "hlavně nic nehrotit".
Ovšem toto předsevzetí bylo zpočátku velice těžké dodržet. Nejde nehrotit, že neustále usínáte... v tramvaji; v obchodě, když se na pět vteřin zastavíte u nějakého zboží; na návštěvě (kde se navíc snažíte tvářit jako že nic, protože přeci jen první tři měsíce jsou hodně ošemetné); ve sprše; při rozhovoru se šéfem atd. ... Na knížku v tomhle období můžete skoro zapomenout, tedy pokud vám nevyhovuje čtení po dvou až třech větách.

Některé dny jsou jiné. Jsou to ty, kdy nevolnosti nedovolí únavě, aby vás přemohla, i když byste si to přáli.
V tu dobu vás napadá, že ten zázrak života je opravdová fuška!

Jenže... na ultrazvuku vidíte malé cosi, co už poměrně brzy vypadá jako zmenšenina člověka. A ono to navíc s každým ultrazvukem roste. Myšlenky na náročnost těhotenství jsou okamžitě v čudu... a pokud ještě nějaké malé zbudou, rozpráší je tlukot srdíčka, který vám doktor při vyšetření pustí.

Pak se překulí konec třetího měsíce a je vám čím dál lépe. Nevolnosti se promění v nenasytnost (tedy aspoň já to tak mám a snědla bych snad i večeři africkým dětem - pardon za tu trochu černého humoru, ale pro přiblížení situace je to příhodné přirovnání). "Jít na kafe" do kavárny se mnou znamená, že zatímco ostatní popíjí jedno latté, já do sebe stihnu nacpat salát, polévku, zákusek... a protože pitný režim je důležitý dám si i několik ledových čajů nebo domácích limonád... což mi zapříčiní veliké nepříjemnosti po cestě domů, protože ve chvíli, kdy vám na jisté partie tlačí potomstvo, žijete dle pravidla "když musíš, tak musíš... a to hned".

Procházky plánuji stylem: "Půjdeme kolem cukrárny, kde si dám zmrzlinu, pak si sedneme do restaurace na náměstí na točenou malinovku a tu výbornou kulajdu, co tam vaří, a až půjdeme domů, stavíme se v Penny pro nanuk Kyseláč".
K mužově smůle... částečně se mnou drží basu, což se prý projevuje na jeho problémových partiích.
Nemyslím si, protože toho pořád sní o poznání méně než já.

Jak jsem již uvedla v některém z předešlých článků, lednička se z úhlavního nepřítele stala kamarádem na život a na smrt., do jehož útrob hledím s úctou velice dlouhé minuty, a dokáže mě pobouřit jen ve chvíli, kdy tam nenaleznu nic, na co bych zrovna měla chuť.

Celé to tvoření nového života je jedna velká pohoda.
Všichni jsou milí, dávají mi dárečky do výbavy, nepouští mě k žádné manuální práci (čekám, kdy mi doma bude zakázáno i háčkování, protože ten háček je tak těžký přece!), nosí dobroty (což je možná tak trochu vypočítavost, protože pokud máte to, co zrovna vaše chuťové buňky potřebují, dochází ke spokojenosti a eliminují se výkyvy nálad) a prospané hodiny nikdo nevnímá jako lenost, ale nutnost vzhledem k náročnému životnímu úkolu.

Mějte fajn den!