Brum, brum, brum... o čem se zdá medvědům?

Jak jsem vás již informovala, před několika měsíci mě posedly hormony.
To zapříčinilo, že jsem se já, naprostý antitalent na ruční práce, jala háčkovat.

Učitelka ze základky, jistá paní O., která nás měla na tzv. Ručprčky (tedy ony ruční práce), mě a moji kamarádku (která je v tomto směru velmi podobného ražení) v páté třídě nazvala značně nepřívětivým přízviskem.

No, co!
Tak hold při přišívání knoflíků nastávaly trochu dramatičtější situace.

Na naši obranu nutno podotknout, že ač jsme na tom se šitím, vyšíváním a podobnými záležitostmi stále stejně, obě spokojeně existujeme.

Z čehož plyne, že i bez šikovnosti na ručprčky se dá žít!

Stačí být trochu rafinovaná...
K defektům na mém oblečení čirou náhodou dochází, zásadně ve chvílích, kdy je poblíž mamka.

A ta mě nechce trápit, proto se obvykle chopí jehly a nitě.

Jen jednou to neudělala...

Pomohla izolepa... (nemáte-li, v záloze zůstává sešívačka).

Hlavně, že si člověk poradí... a pak se se svým řešením mamince pochlubí... protože jen tak lze zaručit, že vám příště cokoliv kdykoliv zašije ze strachu, abyste nedělali ostudu s kancelářskými potřebami.

Abych však nebyla za úplného joudu...

Podařilo se mi vytvořit háčkovaného medvídka!

Trvalo to dloooouho.

Ale chytlo mě to tak, že jsem mu pak během pár dní vytvořila ještě kámošku.

Každý medvěd má mít svoji medvědici přece!

Vím, že oba mají své nedokonalosti. Ale důležitější je, dělat věci s radostí.
A já tedy radost mám, z obou.
Tak snad ji bude mít i to naše mrně.

Mějte krásný den!