S robětem na cestách

I přes peripetie, o nichž jste mohli číst v článku Jako vrabci z Čech, si vždy užijeme krásný den.
Zvláště teď, když se ulicemi nese příjemná vánoční atmosféra.

Ovšem každá cesta má svou naprosto typickou situaci hned na počátku...

Ihned po nástupu do vlaku, jímž jsme v centru Prahy za 25 minut, se Emily budí. Skvěle vyspalá a příliš plná energie na to, aby seděla/nedejbože ležela v kočárku. Okamžitě z něj tedy vystupuje.
Nastává dvacetiminutovka lezení po matce i sedačkách, zkoušení tvrdosti skla vlastním čelem, pomrkávání na ostatní osazenstvo, veselého mávání na bezdomovce pod žižkovským mostem a mých modliteb, aby oblékání a usazování zpět do kočárku proběhlo bez větších potíží.

I proto v Libni začínám s edukativními kecy typu "Emily, pojďme se rozumně domluvit, že si kombinézku necháš dát v klidu a hezky si hačneš..."

Nezabírají.

Jakmile dítko pochopí, že jej nenápadně sunu do oděvu, v rozčilení napne tělo, čímž dojde k omezení pohyblivosti dítěte a tedy i možnosti nacpat jej do kombinézy, a začne se vztekat.

Na tomto místě je třeba podotknout, že nejde o pochybení na straně rodičů. Je to období, kterému se nemůžeme divit. Ve 14 měsících takový prcek ještě neumí říct "Ty vole matko, jdi do háje!".
To teprve přijde... cca za 14 let.

A tak se omluvně rozhlížím po spolucestujících, protože chápu, že můj ledový klid nemusí sdílet úplně každý. V očích mladých čtu cosi o nejlepší antikoncepci, u starších o neschopnosti dnešní generace rodičů.
Jen okolo sedící maminky, obvykle podobně bojující s potomstvem, naprosto chápou. Vyměníme si tedy pár úsměvů, abychom se vzájemně podpořily a dál soukáme rudé děti do svršků...