Po kom tu paličatost jen má...?

Asi všechny těhule to znají.... a vám, co jste ještě své potomstvo neočekávaly, to ráda prozradím... ultrazvuk je něco jako droga.
Nejen že se člověku značně uleví, když vidí obrysy spokojeného robátka, ale také se může pokochat svým malým velkým štěstím.

A to ještě není nic proti 4D ultrazvuku, který vám plasticky ukáže vzhled v reálném čase.
Sledovat tak můžete třeba, jak zamává, zívá, cucá si prstíky... anebo vám dokáže, že paličatost se skutečně dědí...

Zdroj.

Jedním z velice výrazných povahových rysů našeho rodu... a schválně si nechám pro sebe, ze které strany rodiny, kdyby náhodou sem někdo z příbuzenstva zavítal... je silná paličatost smíchaná s tvrdohlavostí a umíněností.

Osobně bych to tedy nazvala spíše ctižádostí nebo zkrátka dobrou vědomostí toho, co chci... ale někteří jedinci by se mnou asi nesouhlasili.

Ale zpět k ultrazvuku.

Měli jsme s mužem velké štěstí, protože nás v Genettu museli přeobjednat z původního termínu, díky čemuž jsme se dostali na nějaký ultranejnovější stroj, který na klinice mají.

Prvních dvacet minut nemělo chybu. Malá se nám ukázala v celé své kráse a já tak mohla hned nabýt dojmu, že v listopadu přivedu na svět nejdokonalejší dítě (= klasický maminkovský syndrom). Ovšem poté ji přestalo bavit nechat se prohlížet ze všech stran a rozhodla se, že v lůně bude inkognito. Kdyby mohla, vezme si sluneční brýle a kšiltovku, ale to tam jaksi nemá k dispozici, a tak postačily ruce. Obě si nacpala před obličejík (jistě s myšlenkou "Polibte si šos, drazí rodičové!").

Byť se dostavila úleva, že počet prstíků sedí normě, kterou člověk má mít, chtěli jsme se přeci jen ještě kouknout na obličej, abychom doma mohli vést dlouhé diskuze o tom, po kom bude tak božská. 

A tak se sestřička jala na ni klepat... což znamená, že mi opakovaně zatřásla tím, co kdysi bývalo poměrně ploché břicho.
Nespravedlností je, že kopanec jsem za to schytala já.

Ručky ale zůstaly na svém místě...

Prostě se rozhodla a hotovo!

To mě přivedlo na myšlenku, že se máme zhruba za třináct let na co těšit.
Na druhou stranu, kdo jiný by ji měl chápat víc než já... taktéž oběť genetické výbavy.

Po několika dalších zašejkování se nám přeci jen ještě ukázala... a vypadala jako když zrovna zdlábla půlku citronu. Evidentně jsme ji rozmrzeli. Mračila se úplně stejně jako tatínek, když nedávno to naše morče nevydrželo napětí u koukání na horor a udělalo si z něj veřejnou toaletu (od té doby jsou jejich vztahy lehce nestabilní a Bárny musí povinně sedět či ležet pouze na své podušce... kdyby náhodou).

Každopádně to byla nádherně strávená hodina. Je až neuvěřitelné, jaké možnosti v dnešní době máme.
Dřív bylo rození dětí sice víc o překvapení, ale proč nevyužít toho, že žijeme v jednadvacátém století a neužívat si třeba nakouknutí na šestiměsíční prenatální robátko, že?

Doufám, že vás náš velký zážitek alespoň maličko potěšil a pobavil.

Mějte se krásně!