Jsou dny, kdy se zkrátka a dobře moc nedaří.
Někdy je jich dokonce hned několik za sebou.
U nás to začalo v úterý. Emily neměla náladu jíst, pít, spát, nechat se přebalit, sedět v kočárku, ležet v kočárku, hrát si s hračkami, přerovnávat skříňky ani šuplíky... zkrátka a dobře neměla náladu na nic.
Ač máme bezproblémové dítko, tentokráte bylo problémem všechno.
Když už jsem se začala obávat o své duševní zdraví, přispěchal na pomoc drahý muž, který byl po celý den zásobován zoufalými zprávami a fotodokumentací rudě zbarveného potomka, který ve vzteku mlátí čímkoliv, co je po ruce.
Na druhý den se robě vyspalo dorůžova, jak se tak říká.
Bylo nadšené životem i zbrusu novou stoličkou na pravé straně úst.
Opět se navrátila naše pohoda, klid a mír.
A tak mě napadlo, že se vydáme do dětské kavárny, která disponuje řadou hraček a atrakcí.
Do karet mi hrál i fakt, že nám v kočárkárně stálo nové vozidlo.
Božské lehké golfky, z nichž jsem měla radost větší než Emily.
Kdybych já bývala byla tušila, co mi tahle kombinace přinese...!
 |
| Zde si Emily ještě v klidu pochutnává na celozrnné palačince... to ještě neví, že budeme mít kočárkový karambol. |
První potíž přišla hned před domem, když jsem zjistila, že úložný prostor je menší než u předchozího modelu kočárku, a tím pádem se mi do něj vejde pouze jedna kniha.
To byl průser.
Volba padla na Pýthiiny rady a já se modlila, abych třeba nedostala chuť počíst si spíše trochu humoru než severského krimi.
Vyrazili jsme a úspěšně zdolali příměstský vlak i nástup do nízkopodlažní tramvaje.
Na přestupní stanici jsme vystoupili a následně nastoupili do další nízkopodlažní tramvaje.
Doposud nic neobvyklého.
To nejhorší však přišlo při výstupu.
Já... toho času naprostý idiot... jsem si nenajela kočárkem pozadu, ale jakožto zkušená řidička jsem to vzala popředu.
Jenže mi nějak v mém mozku na správné místo nedorazila informace, že u tohoto nového kočárku jsou přední kolečka více pod robětem, nikoliv x centimetrů před ním.
No a jelikož zemská přitažlivost je mrcha a pražské chodníky trochu dále od hrany tramvají, ona zmíněná přední kolečka mi zajela do té mezery.
Říkáte-li si, že jsem určitě tak dobrá, že to jen drclo a já kočárek v pohodě udržela, tak se hodně mýlíte.
Setrvačností jsem vylétla a dopadla de fakto vedle kočárku, což přičítám mateřskému pudu, jelikož zamyslím-li se logicky, měla bych padat spíše rovně.
Kočárek malou osobu sedící v něm naštěstí zcela ochránil (jelikož nejsem zase tak moc nezodpovědná a samosebou byla připoutaná).
Jakási cizí žena zakřičela a pět lidí se seběhlo, aby nás posbíralo.
A dokonce jim ani nevadila moje lehká hysterie.
Tímto velice děkuji všem zúčastněným.
Dítě vypadalo, že si tohoto mého pochybení ani nevšimlo, dokonce na rtech mělo lehký úsměv.
Já jsem si odnesla šok a několik modřin.
Aby toho nebylo málo, přišli jsme konečně ke kavárničce a ukázalo se, že do ní vede sedm schodů.
Ano, sedm!
A nájezdy na náš nový kočárek příliš daleko od sebe!
Možná díky adrenalinu v krvi jsem kočárek vyrvala nahoru.
Možná díky adrenalinu v krvi mi ovšem nedošlo, že za pár hodin budu muset zase nějak dostat kočárek i dítko dolů.
Při snaze opustit prostor kavárny jsem si přidělala další modřinu a šli jsme opět na nízkopodlažní tramvaj, z níž jsem kočárek vynášela, přičemž jsem si narazila koleno.
No nic... zítra jedeme znovu, tentokrát ke kamarádce na Barrandov a náš nový kočárek bereme s sebou.
Takže jestli přežiju bez úhony, bude to zázrak.
Mějte se moc krásně!
PS: Sociálku na mě neposílejte, nepila jsem, ani špetku drogy si nedala... a odteď už s kočárkem nikdy nebudu z tramvaje vystupovat popředu. Tak slibuju a přísahám!
Žádné komentáře:
Okomentovat