Mikropovídka: Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti!

Ahoj!

Dnes pro vás mám krátkou povídku, kterou jsem náhodou objevila v počítači, a tak mě napadlo se s ní tady podělit.

Psala jsem ji na předmět Filmová tvorba, který jsem měla na magisterském studiu. Je tedy zhruba dva roky stará, nicméně si myslím, že téma anorexie a jiných poruch přijmu potravy je stále aktuální.

Zadáním bylo napsat robinzonádu, což je specifický typ literárního díla.

Nechávám u povídky i vysvětlení, proč jsem si zvolila toto téma, charakteristiku a krátký text o hlavní postavě, které odevzdaná práce musela obsahovat.

Proč jsem si zvolila toto téma?

Anorexie je nemoc, která zabíjí po celém světě. V médiích se však obvykle objevuje v souvislosti s modelkami nebo dívkami, které jim chtějí být podobné. Realita je ale mnohdy jiná. Anorexie je psychosomatická nemoc, kterou mohou vyvolat například emocionální faktory a špatné rodinné či partnerské vztahy. Nutné tedy je, aby se na dívky s poruchou příjmu potravy přestalo ve společnosti koukat skrz prsty a jednalo se s nimi jako s pacienty s vážnou, život ohrožující nemocí.

Zdroj: http://photoworldoftea.deviantart.com/art/Anorexia-205214945.

Charakteristika tématu

Hlavní postavou je dívka s mentální anorexií, která je zároveň vypravěčem a popisuje nejen dění kolem sebe, ale také své vlastní pocity. Dostáváme se tak do myšlenek nemocné, které jsou značně pokřivené. 

Hlavní postava

17letá Sára žije v problematické rodině. Ráda by odešla z domova, avšak nechce opustit milovanou matku. Nenávidí svého otce. Ten je hlavní příčinou jejího emočního vypětí, které vyvolalo mentální anorexii. 

Dívka si neuvědomuje, že ubližuje sama sobě, přijde si svou štíhlostí výjimečná. To ji žene k dalšímu hubnutí. Dostává se do začarovaného kruhu, ze kterého je velice těžké vyskočit.

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti!

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čekat, zda se v mém životě opět ujme hlavní role.

Ano, prošla jsem si anorexií, a i když se mi ji podařilo překonat, je stále součástí mě samotné. Možná nyní kroutíte nechápavě hlavou a říkáte si „Další, co chtěla být modelkou.“ To se ale pletete, nikdy jsem se po mole procházet nechtěla. Byla jsem skutečně nešťastná a příliš mladá, anorexie byla jen reakcí mé psychiky na dění kolem mě. Vím, zdá se to hodně bláznivé, ale právě tak jsem řešila své komplexy.

Ale vraťme se o pár let zpátky…

Podívala jsem se okolo sebe a v mém zorném poli se objevila jen spleť podivných hadiček. „Proboha, kde to jsem,“ pomyslela jsem si a snažila se posadit. V tom se objevila neznámá žena v bílém. „Ležte, jste příliš slabá,“ pohladila mě po tváři. Nechápala jsem nic a v mé hlavě hučelo jako v úlu plném včel. Třásl mnou strach a nevěřila jsem, že skutečně ležím na nemocničním lůžku. Pokusila jsem se rozvzpomenout, co se mohlo stát, ale to jediné, co se mi vybavilo, byla školní tělocvična plná hluku, která se náhle zatočila. Co se dělo pak, už nevím. Z mých myšlenek mě vytrhl až zvuk stisknutí kliky a mamčin hlas. Ten byl jako pohlazení po duši, avšak s velmi hořkou přichutí. Poznala jsem, že plakala. „Mami, co se děje?“ padla ona osudová otázka.

„Anorexie? Já? Nesmysl!“ Křičela jsem tak urputně, že přiběhla sestra a píchla mi injekci na uklidnění. Nechtěla jsem věřit, že by se mě něco takového mohlo týkat. 

Po návštěvních hodinách jsem zůstala opět sama. Uzavřená v bílém sterilním pokoji, jen se svými zmatenými myšlenkami. Moje mysl si nemoc nechtěla za žádných okolností připustit. S námahou jsem zvedla pravou ruku a prohlížela si ji. Poprvé jsem uviděla linie zápěstních kůstek pokrytých jen tenkou kůží. Toužila jsem prohlédnout si svůj obličej, chtěla jsem zjistit, zda i tam se mi nebude zdát něco v pořádku, jenže hadičky vstát nedovolovaly.

Ráno mě probudil postarší lékař a chtěl vědět jak mi je. Zalhala jsem, že už mnohem lépe. Bála jsem se totiž, že kdybych mu přiznala pravdu, nechá mě v nemocnici déle. Dobře jsem věděla, že umělá výživa, která proudila přímo do žil, je plná kalorií. Podle jeho výrazu jsem pochopila, že lži neuvěřil. Vyměnil si se sestrou velmi protivný pohled a ta přistavila k posteli vozík. 

Kardiolog, u kterého jsem pak podstoupila vyšetření, pozvedl významně obočí. „Měla jste štěstí, vaše srdce je v pořádku.“ Zvedla jsem oči v sloup a odsekla, že nechápu, proč bych v sedmnácti letech neměla mít srdce v pořádku. To co přišlo poté, byla neuvěřitelně ledová sprcha. „Sáro, při anorexii, kterou trpíte, i když si to nechcete přiznat, se objevují poškození srdeční stěny. Nezáleží na věku, srdíčko může selhat.“ Hrůzou se mi zatajil dech. Klepala jsem se po celém těle a chtělo se mi zvracet. Ptáte se z čeho? Ze mě samotné. „Proboha, vždyť jsem málem zabila sama sebe!“ V tu chvíli se můj život začal ubírat úplně jiným směrem…

Máte nějaké zkušenosti s touto nemocí? Co si myslíte o jejím veřejném obraze a o tom, že je částečně stále ještě tabuizována nebo považována za něco, za co se musí postižený stydět?