Naše denní rutina... aneb U nás se pořád něco děje

Ani život na mateřské není rutiny prostý.

Byť se mění ruku v ruce s tím, jaké pokroky dělá dítko.

U nás je momentálně situace následující...

Okolo šesté ranní

Emily je probuzena, přetáčí se na bříško a významně na mě hledí z postýlky.

V případě, že je můj spánek natolik hluboký, že spalující pohled nestačí, dostaví se hlasový projev.

Beru dítko k nám do postele.

Posnídá, pohovoříme a usínáme.

Mezi osmou a devátou

Budí mě dloubání do oka, které doprovází rozjařený smích.

Přemlouvám Emily, aby nechala moje bulvy a pokusila se ještě usnout.

Nesouhlasí.

Po základních hygienických úkonech je čas na svačinu.

Mixuji tedy různé druhy ovoce, které pak servíruju dítku i sobě.

Uprostřed jedení Emily s plnou pusou kýchá.

No nic, ovocná pleťová maska je pro pokožku poměrně fajn.

Poté si jdeme každá za svou činností.

Já se věnuji kuchyni či jiné bohulibé aktivitě, Emily hračkám nebo případně ještě dopolední siestě.

Je-li dítě vzhůru, musím v intervalu zhruba deseti minut odbíhat ať už vytvářím cokoliv, jelikož se mi dítě ztrácí kdesi v útrobách bytu.

Věřte, že vysadit a odvést pryč dveře z obýváku spojeného s kuchyní nebyl dobrý nápad.

Okolo jedenácté je stav následující: kytka v ložnici má zase o mnoho listů méně, chce-li se člověk pohybovat po obýváku, je nutné hledat malá místečka, jež nejsou pokryta hračkami, finišuji oběd, zatímco mi dítě visí na noze a nehodlá se pustit.

Poledne

Modlím se, aby si Emily během oběda nevzpomněla, že prskat jídlo je docela slušná zábava.

Někdy to vyjde, jindy nikoliv... v tom případě mám pak jistou další pleťovou péči, pro změnu zeleninovou.

A ta už není tak fajn.

Odpoledne probíhá v duchu procházky či hraní.

Opakovaně vyprošťuji dítě z mezery mezi gaučem a stěnou, z prostoru pod konferenčním stolkem nebo jiných míst, kam lze snadno vlézt, ale navrátit se je horší. Chytám malého průzkumníka padajícího z různých vyšších míst a snažím se předejít pádům.

Odpoledne
Emily je posilněna ovocem s jogurtem.

V případě, že nebyla konstelace na procházku, si ještě před příchodem živitele domů uvědomuji, že v rámci zachování jeho duševního zdraví a našeho hezkého vztahu by bylo dobré se poprvé za dnešek pořádně podívat do zrcadla.
Odhodlávám se a pak se zatajeným dechem mrknu na odraz.
"Chudák dítě se na tohle musí dívat už od rána?!" děsím se.
Pokusím se ze sebe udělat hezkou.
Pak to vzdám a spokojím se aspoň s průměrem.

Skládám hračky do nejnižších polic knihoven, které jsem vyprázdnila poté, co na sebe Emily strhla jeden z komínků knih.
Robě mě nechá půl minuty kochat se výsledkem a následně je přerovná dle svého.
To znamená, že je jednu po druhé rozmístí po co největší ploše obýváku.
Má-li skutečně velice kreativní chvíli, zakopávám o plyšové prasátko a pískacího slona i v kuchyni.

Klika cvakne, dveře letí, muž vchází do dveří.
Dítě je nadšeno... matka pro ně v tu chvíli přestává existovat.

Večer
Hrdý otec napouští vanu a koupe robě.
V případě náhlého ticha v koupelně, odhazuji odměrku ze sunaru a běžím se přesvědčit, zda oba žijí.
Muž na mě jen vyčítavě pohlédne a prohlásí, že není začátečník.

Emily pokládám do postele s lahví mléka a s mužem si k ní leháme každý z jedné strany.
Dopije a začne to pravé rodeo.
Plni energie se smějeme a pouštíme si ukolébavku pomocí hrací ovečky.
Za hodinu a půl už je plná energie jen Emily, muž spí, mě padá hledí.

Obracím dítě na záda a tulím ho k sobě, obvykle to zabere natolik, že do patnácti minut spí.
Já do deseti.

Cca za hodinu mě budí muž, aby mi oznámil, že dítko chrní.
Ukládám tedy uzlíček štěstí do postýlky a po špičkách odcházím.

V noci
Dostávám infarkt, když hlavou omylem zalehnu hrací ovci a ona spustí melodii, která se v temnotě noci jeví lehce hororově.



Nu, a ráno jedeme znovu...

Mějte se moc hezky!