Marná vlasová snaha!

Vlasy.. v mém životě téma samo o sobě.

Už je to dávno, co jsem začala hledat ten pravý odstín... ale co odstín, celkově vůbec správnou barvu!

Mám dojem, že se začátek této poněkud marné cesty traduje zhruba k sedmé nebo osmé třídě základní školy.

Tenkrát mi drahocenná matička povolila zesvětlit si vlasy asi o tři odstíny... a malér byl na světě.

Možná je to něco jako fetiš nebo porucha osobnosti, ale od té doby mám nepřekonatelnou potřebu experimentovat...

přičemž nutno podotknout, že ani s jedním výsledkem jsem doposud nebyla zcela spokojená.

Třeba bych směla zkusit vzít to mašínkou a pak pro jistotu ještě žiletkou.

Vidělo by se, zda bych pak konečně došla kýženého výsledku.

Foto: Kamila Kyseláková.

Každopádně už jsem toho na hlavě měla spoustu. Jak jsem již uvedla, začalo to onou blond, pokračovalo různými melíry, barevnými konečky (matně si vzpomínám na červené a modré...) a jinými "úžasnými nápady".

Na střední jsem nastupovala jako brunetka (aspoň myslím), což se v průběhu několika málo měsíců a přátelství s nejblonďatější spolužačkou změnilo v bárbí přímo od Mattela, kdy mou hlavní výbavou byly peroxid a růžová garderóba.

Tuto éru přerušilo období vzdoru, během něhož jsem sladké hadříky vyměnila za černé hábity s tunou našitého kovu a těžkými botami, v nichž jsem při svých 40 kilogramech živé váhy vypadala jako kocour v botách. Háro pak muselo samozřejmě ladit s drsnou image, a tak šlo nejprve na červeno a poté na černo.

Pokud si vzpomenete na Samaru z Kruhu... vidíte mě okolo 17. roku života...

Okolí si mohlo oddychnout až ve chvíli, kdy jsem zjistila, že možná není dobrý nápad zasvětit svůj život metalu, a moje oblečení i vizáž zase začaly nabírat barvy.

Byť už mě nyní ostatní hodnotí jako víceméně normální (nikoli jako "tu růžovou" nebo "tu černou"), s vlasy mám potíž nadále. Jednou za čas mě přepadne touha je změnit. Pevná nejen v kramflecích, ale i v přesvědčení o správnosti rozhodnutí, se vrhám do rukou kadeřníků nebo na regály v drogériích. Pokaždé jsem si jistá, že tahle barva je konečně ta pravá... ale ještě jsem u žádné nikdy nezůstala.

Nyní mám několik měsíců plavou... ale pokud jste četli předešlý článek, víte, že už i u ní jsem měla zaječí úmysly, které ovšem zhatily těhotenské hormonální výkyvy.

Abyste věděli, že nekecám, přikládám důkazy, které mě usvědčují z násilí na vlasovém porostu mé nebohé hlavy (a to není zdaleka všechno!). Pravda, ty nejhorší experimenty, jako například černo-blonďatý přechod pro chodce, bohužel nemohu přiložit. Obrazová dokumentace je naštěstí už tak stará, že se nachází kdesi v počítači, který nefunguje a vyčkává, až z něj někdo dostane data. Pokud se tak stane v průběhu příštího století, klidně vám je sem dám, ať se můžete z plných plic zasmát. 

Pochlubte se! Jaký nejšílenější účes jste měli vy?

Mějte se moc pěkně!